Co se týče toho zadržování dětí u rozvodů smíšených manželství, tak ČR má svou porci másla na hlavě taky. Prakticky to co popisujete, takto cítí i cizinci vůči ČR. Ještě před 10-15 lety zuřily českým mediálním prostorem hlasy: cožpak česká republika neumí ochránit SVÉ děti? Tím byly myšleny děti právě ze smíšených manželství. Otřesným případem byl únos syna českou matkou z Kalifornie. Chlapec Pablo Adrian Santana, jeho rodným jazykem byla španělština, čeština okrajově. Otec byl poměrně zámožný, rozváděl se proto, že matka češka ho údajně podváděla. Kalifornský soud přiřkl kluka otci, protože byl zajištěný a měl široké rodinné zázemí. Matka ho unesla do ČR. Přesto, že vrchní soud v Hradci Králové jasně nařídil kluka vrátit otci s odůvodněním mj. že: "Tady nejde o naše vnitrostátní právo, ale o mezinárodní právo. A jak se budou české soudy v tomto případě chovat, tak se k nám budou chovat cizí státy," uvedl předseda senátu hradeckého krajského soudu Karel Kondr.

Sociální kurátorky a jiné lidskoprávní aktivistky za práva dětí zvolily obléhací taktiku. Po třech !! letech od únosu nejvyšší soud rozhodl, že dítě (prokazatelně zavlečené matkou do ČR) se vracet nemusí z důvodů: že po třech letech už tady má svůj domov. Nejvyšší zájem dítěte atd.

https://www.novinky.cz/domaci/clanek/soud-nevydal-uneseneho-adriana-zpet-do-usa-40188293

Matky a ženy u nás tomu tehdy nadšeně tleskaly. A možná mezi nimi byly i ty, jejichž děti jim zahraniční soudy nedovolily vyvézt ze země ne na základě objektivního posouzení, ale právě proto, že na naši zemi kašlou tak, jak my kašleme na rozhodnutí cizích soudů.

A ještě douška: jak chcete řešit spravedlivé vydávání dětí tomu či onomu rodiči v cizině, když u nás na domácí půdě platí: dítě patří vždy matce i kdyby se otec na hlavu stavěl. Tedy veřejné porušování zákonu o rodině a stejného práva pro všechny. Pokud žijeme v takovém právním středověku, nemůže volat po objektivních soudech jinde.

Naštěstí tomu tak vždy není, už jsou soudy schopné svěřit dítě i otci. Bohužel většinou má navrch matka. Taky jsem zažila případ, kdy české soudy nařídily matce, aby dítě vrátila do zahraničí, což ona učinila. Každý případ je třeba posuzovat individuálně, jak u nás, tak v cizině. Bohužel tomu tak nebývá a nakonec tím nejvíc trpí děti.

13 let v Benátsku, 7 let v jižním Laziu, tlumočení pro Justiční akademii, díky kterému mohu tyto věci probírat jak s českými, tak s italskými soudci, a několik let vážného zájmu o tuto problematiku stačí? Mé ostatní blogy vypovídají dost o mém vztahu k Itálii, ale občas je třeba upozornit i na špatné věci, které se často stanou z nevědomosti nebo proto, že máme nasazené růžové brýle.

Váš článek je pro některé naše mladé ženy velmi prospěšný. Kdysi jsem četla podobný článek od spisovatelky a publicistky paní Jazariové - její vlastní zkušenosti při rozvodu s Italem, s kterým má, tuším, 3 děti. České mladé ženy a dívky si často berou (bez rozmyšlení) muže jiných ras a národností ( jihoevropany, Afričany, Asiaty apod.) odcházejí za nimi do jejich vlasti, mají děti, a pak se diví jak dopadly... Díky za článek.

A není to tím, že Sardinie není severní Itálie? A když tam nějaká Češka jde v představách úžasného sexu a pěkného koupání u moře, čili romantička, co s ní? Její romantická zkušenost nabyla extrémní podoby. Evropanky se dnes vdávají i za Masaje, jak jsem četl o jedné Němce, a přežila to. Prý hezká láska...Kus od kusu.

Je to velmi smutné čtení.

Každý je strůjcem svého štěstí