Sobota 4. dubna 2020, svátek má Ivana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 4. dubna 2020 Ivana

So naked…

22. 02. 2020 13:47:58
...tak nahá... Nebo spíš vysvlečená...z ochranných vrstev mé duše. Právě tak se cítím při psaní tohoto blogu, který napsat musím, ale ve kterém se zcela obnažím a napíšu něco, co o mě ví jen málokdo.

Protože je to něco, za co se stydím, protože jsem byla vychovaná k tomu, abych byla silná. Ale já nebyla. Je to příběh, který se může stát komukoli. Protože láska je slepá. A dovolím si napsat, že láska k cizincovi je slepá dvojnásob. A je jedno, jestli ten cizinec je z Itálie nebo z Tramtárie. Itálii jsem vždycky milovala a milovat budu. I proto znám její světlé i tmavé stránky. I proto se můj příběh stal s Italem. Ale na jeho místě by mohl být kdokoli jiný.

Bylo mi dvacet, druhým rokem jsem studovala vysněná práva a před sebou jsem si představovala úspěšnou kariéru advokátky bránící spravedlnost. A taky jsem byla pěkně suverénní, vlastně i pořádně odrzlá, to musím přiznat. Než začala škola, jela jsem s rodiči a sestrou již poněkolikáté na dovolenou do Bibione. No, a jak to tak bývá, poznala jsem tam svého budoucího manžela. Ale nebyla to klasická letní láska. Vlastně se mi ani nějak extra nelíbil, ale začala jsem se učit italsky a scházení s ním jsem brala jako příležitost si italštinu procvičovat. Chudák, za 14 dní, co jsme se scházeli, nedostal ani pusu, natož, aby se mě dotknul. Jenže je pravdou, že muži jsou lovci a jen tak se nevzdají. Po 14 dnech jsem odjela a v autobuse mi došlo, že se do něj asi zamilovávám. Nevím, jestli on to měl stejné, ale pravdou je, že se po pár dnech nečekaně objevil v Praze. Sice říkal, že přijede, ale moc jsem tomu nevěřila.

Nejenže přijel, ale přijel v okamžiku, kdy jsem dobílila pokoj na koleji. Neváhal, vzal do ruky kýbl a hadr a pomohl mi uklidit. Tím mě dostal. I pak byl velice pozorný a milý. I přes nevůli rodičů jsem s ním začala chodit. A opravdu hodně se s našima pohádala, když jsem za ním měla poprvé jet. Hned po Vánocích, na 14 dní. A před prvními státnicemi. Nic nepomohlo, že jsem jela se skripty, abych se mohla učit. Hádka to byla veliká, dokonce jsem řekla něco v tom smyslu, že mi je jedno, co říkají, že pokud mi v mém vztahu budou bránit, odstěhuju se rovnou do Itálie. A on mě v tom podporoval.

Na léto jsem si pak našla práci u české cestovky v Bibione, u které jsem ale po 2 dnech skončila, ale to je jiný příběh. Vlastně jsem tu práci nepotřebovala, byla jen záminkou, abych mohla být s přítelem. A prožila si krásné první léto. Vše fungovalo, jak mělo, nikde žádný problém. Zdálo se mi, že mám všechno, co chci. Italsky jsem se pořád učila, takže jsem byla ráda, že jsme s přítelem jezdili dělat větší nákup společně. Tak to fungovalo několik let, protože jsem neměla své auto a on mi své nikdy nepůjčil. Nějak jsem to neřešila, byla jsem ráda, že nemusím sama řídit v Itálii, o jejíchž řidičích se v Čechách říkalo jen to nejhorší. Až po létech mi došlo, že i to byl způsob, jak mě mít zcela pod kontrolou.

A tak jsem byla zamilovaná a byla jsem ráda, že i s našima se to jakžtakž urovnalo, když ho poznali a uviděli, že je to normální pracující člověk, žádný frajírek. Teď vím, že hodně věcí jsem přehlížela, nebo o nich věděla, ale zkousla je, i kvůli těm hádkám s našima. Hodně dlouho se smiřovali s tím, že budu mít cizince, že se nejspíš vykašlu na kariéru advokátky. Jenže já jsem sice jezdila na několik měsíců v létě do Itálie, ale přitom jsem dodělala vysokou a udělala si dokonce i koncipientskou praxi. Jen advokátní zkoušky jsem nikdy neudělala, důvodem k tomu ale bylo několik faktorů zároveň.

První větší neshody přišly po roce a půl. Kdyby k nim došlo s Čechem, bylo vše jinak. Asi bych se s ním brzy rozešla. Jenže on to Čech nebyl. Takže když mě něčím opravdu naštval, než jsem udělala rázný krok, vždycky jsem musela přemýšlet minimálně nad dvěma věcmi. První byla moje hrdost a snaha ukázat našim, že neměli pravdu, když říkali, že se nemám zahazovat s cizincem. A druhou bylo to, jak se dostat domů. V létě to šlo docela snadno, stačilo najít volné místo v sobotním autobusu při výměně turnusů. Jenže jak nad tím teď přemýšlím, v létě zpočátku žádné větší problémy nebyly, jen v zimě. A to byl kámen úrazu. Bydleli jsme na vesnici a jediným způsobem, jak se dostat zpátky do ČR, bylo dojet v noci na parkoviště na dálnici, kde měl autobus jedoucí z Říma do Prahy zastávku. Bez auta nemožná věc. Takže to nakonec vždycky skončilo tak, že se vše nějak urovnalo a jelo se dál. Jenže jsem pak zjistila, že jsem postupně tolerovala víc a víc věcí. Co pro mě bylo zpočátku nemyslitelné, bylo najednou na každodenním pořádku.

Vzpomínám, jako by se teprve včera stal první vážnější problém. Tedy – pro mě to byla maličkost, pro něj tragédie. Zpočátku jsem u něj byla jako host, on uklízel, staral se. Proč ne, když jsem za ním v zimě jela několikrát na pár dní, jinak jsem chodila do školy. Postupně jsem se začala zapojovat do chodu domácnosti a pomáhala mu. Najednou se mnou přestal mluvit, na můj dotaz se vymluvil, že má starosti v práci. Jeho oblíbená výmluva na všechno. Po týdnu jsem to nevydržela a vyprovokovala ho, abych z něj dostala pravý důvod. Přeci jen, být tam na 10 dní, z toho většinu času spolu nemluvit...A tím problémem byla – pavučina u stropu v chodbě bez okna. Pavučina, kterou tam mohl nechat i on během předchozích úklidů. Tenkrát poprvé jsem měla chuť se sebrat, odjet a už se s ním nikdy nevidět. Důvod, proč jsem to neudělala, už jsem psala.

Postupně bylo důvodů, proč se mnou nemluvit, stále víc. Pokaždé se vymluvil na starosti v práci, ale pokaždé bylo pravým důvodem nějaké moje chování. Že jsem se byla opalovat na pláži, že jsem se bavila s Češkami, které pracovaly v Bibione pro české cestovky (a které podle něj všechny dělaly nejstarší řemeslo světa), že jsem neměla včas připravený oběd, že tam byli na návštěvě naši...že, že, že... Zpočátku mi to nedocházelo, on to nikdy neřekl jasně, takže jsem si opravdu myslela, že důvodem je práce. Tak zaslepená jsem byla. Tak moc, že jsem si ho nakonec vzala za manžela. I přesto, že mi to kamarádi vymlouvali. I přesto, že jsem vždycky říkala, že si ho vezmu, až se naučí aspoň trochu česky, což se nenaučil (jak jsem později zjistila, nebyla to pravda – sice česky nemluvil, ale perfektně rozuměl úplně všemu, ale dělal, že nerozumí).

Jenže po svatbě se něco změnilo. Jako by oddací list byl kupní smlouvou. Kupní smlouvou na manželku. Najednou vedle mě žil někdo úplně jiný. Nevůli s mým chováním dával jasně najevo. Věděl, že nesnáším, když se mnou nemluví, že to je jeho tajná zbraň. Takže jsem se nakonec snažila chovat tak, abych nezavdala důvod k tomu, aby se mnou nemluvil. K moři jsem nechodila, dům byl jako ze škatulky, jídlo vždy včas na stole, s Češkami jsem se nebavila, nechávala si jím schvalovat oblečení a nové jsem kupovala jen s ním. Ono to vlastně ani jinak nešlo, protože jsem si mu musela říkat o veškeré peníze na nákupy a zdůvodňovat, když jsem chtěla víc (i když jsem mu pak jako manželka pomáhala v obchodě, nedával mi žádné peníze, jen na konci sezóny, kdy jsem s ním pracovala 5 měsíců, mi dal částku odpovídající 14 dnům práce, kterou jsem použila na placení složenek a pojištění v ČR). A pokaždé si musela vyslechnout, že hrozně utrácím. V našem manželství panovalo všechno jen ne rovnost pohlaví. Ano, za ta léta jsem se stala manželovou poslušnou služkou.

Ze sebevědomé ženské se ze mě postupně stala troska, která byla zcela oddaná manželovi. Ale okolí jsem to nedávala najevo, i když to mí nejbližší nejspíš tušili. Byla jsem příliš hrdá na to, abych přiznala, jak velkou jsem udělala chybu. A nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápili. Zároveň jsem si ale uvědomila, že takhle to dál nejde. Díky tomu jsem s manželem neměla děti, protože mi došlo, že pokud je budu mít, už se z Itálie nedostanu, on mě nepustí. Chtěla jsem se s ním rozumně dohodnout, tak bláhová jsem byla.

Ptáte se, proč jsem neodešla, i když jsem si uvědomila, v jaké situaci žiju, a neměla jsem děti, kvůli kterým zůstávat? První důvod už jsem napsala – má hrdost, nechtěla jsem našim ukázat, že měli pravdu. Druhým důvodem byly problémy mých rodičů – myslela jsem si, že bychom jim s manželem mohli v nejhorším pomoci. Později jsem zjistila, že z jeho strany to byly jen plané řeči. Třetím důvodem byly finance. I když jsem pak měla možnost přivydělat si u jeho bratra, tak místo, abych si ty peníze navíc dávala stranou, používala jsem je na placení každodenních nákupů. Jen proto, abych od manžela nemusela pořád poslouchat, že moc utrácím. Bylo to v době, kdy moc práce v ČR nebylo, bála jsem se odjet úplně bez prostředků.

Jenže pak se něco zlomilo. Při jedné cestě do ČR jsem poznala Itala, psychologa zabývajícího se grafologií. Bavili jsme se spolu jen cestou z letiště a on mi nabídl, že mi udělá grafologický rozbor. A ten mi otevřel oči. Vlastně úplně cizí člověk napsal černé na bílém to, co jsem tušila, ale bála se toho. Popsal mě úplně přesně – a ten popis, to byl pravý opak holky, která kdysi dávno poznala na dovolené v Itálii svého budoucího manžela.

Rozhodla jsem se, že si vezmu zpátky svůj život. Během týdne v ČR jsem zhubla 6 kg, tak jsem byla zabraná do svých myšlenek, že jsem ani neměla chuť jíst. Známí mě po návratu do Itálie ani nepoznávali, ale můj manžel se ani nezeptal, co se děje. Já se rozhodla, že mu ještě tu sezónu pomůžu v obchodě, protože sám by to nezvládl. Tak blbá a příliš hodná jsem byla. Protože jsem to léto měla psychologické peklo. Kontroloval mě (v rámci možností) na každém kroku. Dělal scény, když jsem se bavila s Češkami nebo se švagrovou. Se švagrovou, kterou pořád tak pomlouval, že jsem se s ní radši ani moc nebavila, ale to léto jsem zjistila, že to je vlastně super ženská, bez jejíž pomoci bych to asi nezvládla. Každý den mi kontroloval telefon. Zůstala jsem totiž v kontaktu s tím psychologem, který mi moc pomohl. Občas jsme si zavolali, a i když jsem mazala poslední hovory, manžel zjistil, že telefon má celkové počitadlo, které nelze vynulovat. A pokaždé udělal scénu. A já pořád zůstávala a doufala, že se mi podaří dát stranou alespoň peníze na cestu. Pořád jsem chtěla zůstat až do konce září. Ale pak jsem se dostala pracovně na 2 dny do Florencie a po návratu mi v noci udělal žárlivou scénu. Už jsem to nevydržela a řekla mu, že si jedu do našeho domu (přes léto jsme měli pronajatý byt, jinak jsme bydleli 40 km od moře) sbalit své věci a odcházím od něj. Na větu, kterou mi řekl, nikdy nezapomenu „Ten dům je můj, všechno je moje a pokud si chceš něco odvézt, tak jedině v mé přítomnosti.“

Bála jsem se odjet si pro věci, měl kamaráda policistu, který byl na jeho straně. Bála jsem se, co se stane, když odejdu. Podařilo se mi domluvit práci v Praze, která měla být za 14 dní. Ty dny jsem trávila tím, že jsem tajně jezdila do našeho domu a balila si své věci. Bála jsem se, aby na to nepřišel, netušila jsem, jaká by mohla být jeho reakce. S pomocí švagrové jsem vše odvážela k její kamarádce s tím, že se pro vše vrátím se známým dodávkou. A pak nastal den D. Nic netušící manžel odešel do práce, já jsem rychle sbalila všechny věci, které jsem měla v bytě v Bibione, dvě kočky, rozloučila se se švagrovou a se 100 euro v kapse, které akorát stačily na benzín a na dálnici, jsem se vydala na cestu za svobodou. Můj malý Matiz byl nacpaný až po střechu, takže měl problém vyjet i do malého kopce, ale nezklamal mě. Když po poledni přišel manžel z práce, našel jen prázdný byt. Hned mi začal volat, kde jsem. Byla jsem ještě v Itálii, takže jsem mu poprvé telefon zvedla. Stručně jsem mu řekla, že je konec, odjíždím a není šance to zvrátit. A ať mi už nevolá. Neoblomně pořád volal, dál a dál. Rušil mě při řízení. Musela jsem zastavit a snažila jsem se dovolat jeho nejlepšímu kamarádovi, aby mu domluvil a on už mi nevolal. Podařilo se mi to snad po 10 minutách, pořád jsem měla obsazenou linku. Když jsem mu řekla, co se stalo, jeho první reakce byla „On na tebe vztáhnul ruku?“. Bylo to jako potvrzení toho, že dělám dobře. Ne, nevztáhl ji na mě, protože věděl, že to by byl okamžitý konec. Ale co kdyby? Pokud si jeho nejlepší kamarád, který ho zná od malička, myslí, že to mohl udělat, možná už to v minulosti udělal.

V tu chvíli ze mě najednou spadl všechen stres, jako by mě něco nakoplo. Věděla jsem, že i když začátky nebudou jednoduché, tak to nějak dám. Protože radši budu živořit, ale svobodná, nežli žít život někoho jiného a sebe úplně eliminovat.

Může se to stát komukoli. Zamilujete se a pro lásku začnete zavírat oči. S cizincem to pak bývá těžší, pokud se za ním odstěhujete do ciziny. A pokud s ním máte v cizině děti, je to ještě o mnoho těžší. Můj manžel měl navíc ještě jeden způsob, jak mi podtrhávat sebevědomí. Obvykle něco řekl a později řekl pravý opak. Když jsem se ohradila, že ještě před chvílí byl jeho názor opačný, odvětil mi, že to není pravda, že jsem mu nejspíš nerozuměla. Ale že to je normální, jsem přeci cizinka, která neovládá perfektně jeho jazyk. Tak často to dělal, že jsem opravdu vážně pochybovala o mé znalosti italštiny. A to jsem psala diplomovou práci z italského práva, měla za sebou několik z italštiny přeložených knížek, praxi v italské advokátní kanceláři. Pak mi švagrová řekla, že to dělá každému. Jen na ostatní nemůže použít tu průpovídku o neznalosti jazyka. U mě ji používal a stále častěji a z pochybnosti o mé znalosti jazyka se postupně stala pochybnost o mě samotné. Byl to jeden kousek do mozaiky manipulace s mým sebevědomým, ovšem velice funkční.

Teď vím, jak se může člověk dostat do podobné situace, že to je postupné a pomalé. Nic není ze dne na den, proto si to neuvědomíme, co se s námi děje. Ale když někdo slyší příběh člověka, který je zcela v područí partnera, diví se, proč to dělá, proč se sebou nechá tak zacházet. Vidí jen tu špičku ledovce, kterou už nešlo udržet pod vodou. Já už tohle vím a snažím se pochopit. I když můj příběh nebyla vlastně žádná velká tragédie, navíc měl šťastný konec. Ale došla mi i jedna věc – že nejdůležitější je o tom mluvit, o prvních náznacích, o prvních omluvách a odpuštěních. O okamžicích, kdy ještě máme sílu říct ne. Nebát se říct, jak se to stalo právě nám. Ne každé chování vede k podobné manipulaci, na druhou stranu z dalších příběhů vím, že mnoho věcí je podobných. Vím, že pokud začínáte čím dál víc omlouvat, a to i věci, které byly pro vás dřív neomluvitelné, je pak hodně těžké říct rozhodné ne a nezdravý vztah ukončit. Proto je důležité o tom mluvit, aby si další mohli uvědomit, do jaké situace se dostali a jak z ní ven. Čím dřív, tím líp.

Autor: Klára Žejdlová | sobota 22.2.2020 13:47 | karma článku: 32.02 | přečteno: 1406x

Další články blogera

Klára Žejdlová

Už zase? Jedna zbytečná smrt na Sardinii...dalo se jí zabránit?

Chtěla jsem tu psát jen o hezkých věcech, ale nemůžu. Nejde to. Nemůžu zavírat oči a dělat, že nic nevidím. Cítím to trošku jako svou povinnost. Proto, že jsem v Itálii žila, proto, že jsem vystudovaný (nepraktikující) právník...

17.2.2020 v 9:56 | Karma článku: 35.47 | Přečteno: 2411 | Diskuse

Klára Žejdlová

Kde se stala chyba? Proč nejsme schopní kriticky uvažovat?

Když mi bylo 18, psal se rok 1993. Spousta lidí jezdila na Západ za prací, protože si vydělali o mnoho víc, než u nás. A spousta mladých holek se na Západ vdala. Některé z lásky, některé s vidinou lepšího života

4.12.2019 v 15:44 | Karma článku: 25.83 | Přečteno: 1306 | Diskuse

Klára Žejdlová

Lodičkou po neapolském zálivu za chovateli slávek

Přiznám se, že občas využívám (ale nezneužívám) toho, že jsem žena. Někdy mi to totiž pomůže dostat se někam, kam bych se jen tak nedostala. Třeba k chovatelům slávek v neapolském zálivu.

2.8.2019 v 18:23 | Karma článku: 13.23 | Přečteno: 298 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Klíma Šotnarová

Základní pravidlo komunikace: "...ten tón..."

Myslela jsem si, že když ho přesvědčím, že jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo, to ostatní už bude brnkačka.

4.4.2020 v 8:12 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 285 | Diskuse

Viktorie Beso

Nezvaná návštěvnice, co leze nejen do ložnice

Taky k vám chodí? Roztahuje se u vás, jakoby jí tam všechno patřilo? Proradná kamarádka a věrná milenka. Nelze se jí zbavit, patříš jí a ona to dobře ví. Čím víc pláčeš, tím víc se ti směje.

2.4.2020 v 13:53 | Karma článku: 15.56 | Přečteno: 724 | Diskuse

Edna Nová

Hledání lásky v době morové

Jako poslušný občánek nikam nechodím. Ale žiji v éře věčného připojení, kdy mě mohou alespoň druzí obohacovat svými vzrušujícími životy. Výsledek bych nazvala: “Reality show E. Nové přináší příspěvek o hledání muže v době morové”.

2.4.2020 v 12:01 | Karma článku: 31.08 | Přečteno: 1150 | Diskuse

Ivana Klíma Šotnarová

Venkov je ráj...až na tu čistou špínu

Pupíkův venkovský domek mi učaroval hojností - plnou spižírnou, ledničkou a mražákem, než jsem šlápla na hrábě a do prvního slepičáku...(psal se únor př.k. – před koronavirem)

2.4.2020 v 8:22 | Karma článku: 9.45 | Přečteno: 368 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CLXXIII.

Funkční koupelna je pro pětičlennou rodinu poměrně zásadním předpokladem plynulého soužití. Každá žena to potvrdí a leckterý muž překvapeně zvedne obočí.

2.4.2020 v 6:21 | Karma článku: 9.70 | Přečteno: 232 | Diskuse
Počet článků 27 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1245

Tlumočnice a překladatelka, ale také kreativec a milovnice Itálie a italské kuchyně.

Schillerová navrhne zrušit daň z nabytí nemovitostí a odpočty hypoték

Ministryně financí Alena Schillerová navrhne na vládě zrušení čtyřprocentní daně z nabytí nemovitostí. Věří, že by to...

Česko patrně srazilo míru nakažlivosti viru na méně než polovinu

Model českých odborníků tvrdí, že v Česku se výrazně zpomalilo šíření viru SARS-CoV-2. Podle jejich údajů klesla...

Žil jako nemohoucí stařec. Pak Marek zhubl 57 kilo a je z něj idol žen

Marek Láca žil v osmadvaceti letech jako nemohoucí stařec, bez energie, bez ženy, zato však s pořádnou nadváhou. Ta už...

Schillerová: Podpora OSVČ bude plošná, podmínka poklesu příjmů zmizí

Ministryně financí Alena Schillerová chystá po tlaku ze strany živnostníků výrazné zmírnění podmínek pro přiznání...

Služba kontroluje práci z domova. Jejímu výrobci lidé spílají

Koronavirus ji firmám vnutil, jenže mnohé firmy mají pocit, že kvůli práci z domova ztrácejí nad pracovní silou dohled....