Dlouhé fronty na hranicích a „videa“ v příkopu, aneb mé první seznámení se s Itálií

Má láska k Itálii trvá už dlouho, téměř 30 let. Byla jsem totiž součástí té první vlny Čechů, kteří se hned po otevření hranic v roce 1990 vydali do Itálie k moři. No, do Itálie…jako tisíce dalších do Bibione.

Bylo mi v té době….no…byla jsem ještě nezletilá… Taťka vedl zájezd pořádaný místní Jednotou a mohl si vzít někoho s sebou. Tak nějak logicky padla volba na mě, mamka zůstala doma s mojí mladší sestrou.

Bylo to v polovině září, kdy pro Italy už končila sezóna, ale pro nás Čechy bylo u moře teplo a na koupání. Jako všichni ostatní jsme si vezli jednu tašku plnou jídla, abychom zbytečně neutráceli těžce našetřené valuty. Stejně jsme utráceli, protože ovoce bylo v tom období nejenom velice levné, ale pro nás mělo neskutečně sladkou chuť. Tolik hroznového vína najednou jsem snad v životě nesnědla a divím se, že jsem se domů nevrátila ve tvaru hrozna.

Zážitkem pro mě byla už samotná cesta. Taťka mi už před cestou vyprávěl o dálnici protkané tunely. Skončilo to tak, že jsem se nevyspala. Všechny tunely jsem musela vidět, a protože jsem seděla úplně vpředu, do sešitu jsem si zapisovala i všechny jejich délky. Už si nepamatuju, kolik to nakonec bylo, ale opravdu hodně.

Když jsem začala vidět cedule oznamující, že se blíží rakousko-italská hranice, už jsem se viděla u moře. Nejdelší část cesty jsme přeci měli za sebou, už jen pár hodin a jsme tam. Najednou se autobus zastavil, bylo to pár kilometrů před hranicí. Mysleli jsme si, že je před námi nějaká nehoda. Kdyby nehoda! Po chvíli čekání jsme vylezli z autobusu, abychom zjistili, co se děje. Před námi desítky českých autobusů, za námi to začínalo být úplně stejné. Žádná nehoda! To už jsme stáli před hranicemi a čekali, až celníci postupně zkontrolují všechny autobusy před námi. Byli opravdu pečliví a těch autobusů bylo stovky. Kdo mohl, ten se jel na západ podívat. A vlastníci apartmánů hlavně v Bibione a Lignanu toho dostatečně využili, takovou příležitost si nemohli nechat ujít! Nakonec jsme na hranicích strávili celých osm hodin. Pod pražícím sluníčkem, bez jídla a vody (to na cestu jsme dávno snědli a vypili a řidiči odmítli otevřít zavazadlový prostor, aby nemuseli všem vyhovět, a tedy vyndávat všechny kufry. Vlastně se jim ani nedivím). To večerní moře bylo opravdu zasloužené.

Na ten týden jsme měli naplánované vedle moře i dva výlety. Benátky byly nutností, druhý měl být do Verony a Padovy. Ale řidiči přišli s tím, že můžeme místo toho jet do San Marina, že se tam levně nakupuje a kilometrově se do toho vejdeme. Oni už tam byli, takže ví, o čem mluví. Nikdo nebyl proti, toho se přeci musí využít! Pamatuju si, že snad ve všech krámcích s alkoholem a suvenýry uměli pár slov česky (ten rok byla čeština asi nejfrekventovanějším jazykem). Byli jsme z toho paf. Už cestou nás řidiči poučili, co si v San Marinu koupit, co je opravdu nejlepší a nejvýhodnější. Takže při zpáteční cestě to v autobuse pěkně cinkalo, snad všichni si vezli nějaký opravdu typický italský likér a stoprocentně originální a velice levný parfém. Jistě tušíte, že jak jedno, tak druhé byly pouhé napodobeniny. Ale to nám v té době bylo jedno. Kdo neměl možnost nakupovat v Tuzexu a Esu, stejně znal jen rum a živé květy, takže to, co koupil v San Marinu, byl pro něj nevídaný luxus. Navíc cenově dostupný.

Hned na začátku zpáteční cesty nám řidiči udělali malou přednášku. Protože do těch míst jezdili vlastně celé léto, dobře to tam znali a věděli, jaká na nás ještě číhají nebezpečí. Takže jsme byli poučeni o tom, že budeme zastavovat hned u první benzínky a že si máme dát pozor na své věci a určitě od nikoho nic nekupovat, protože to jsou podvodníci. Hlavně nekupovat videopřehrávače, které nám určitě budou nabízet. To bylo hodně lákavé, u nás se jednalo stále ještě o podpultové, těžko dostupné zboží. A taky nekupovat zlato, i to je jenom podvod.

Ale jak to tak bývá, můžete dobré rady opakovat tisíckrát, stejně se najde někdo, kdo vám nevěří. To se stalo i nám. Po půl hodině jsme nastoupili do autobusu a vyjeli. Zdálo se, že byli všichni dobře poučení a nikdo nikomu na špek neskočil. Nikdo se žádným videem ani zlatem nechlubil. Opak byl ale pravdou. Po pár kilometrech se najednou ze zadních sedadel ozvalo „Zastavte, ihned zastavte!“. Řidič samozřejmě hned zastavil, myslel si, že se někomu udělalo špatně nebo že jsme někoho omylem nechali na parkovišti. Dopředu se přiřítila jedna paní a dožadovala se, aby řidič ihned otočil autobus a jel zpátky na parkoviště. Na dálnici? To přeci nejde! To se musí na další výjezd, přejet druhým směrem dálnice zpátky na další výjezd a znovu najet do našeho směru. Prakticky 100 km zajížďka, poplatky na dálnici navíc, na které už ani nejsou peníze, ztracený čas. Co se jí stalo? Nechala tam snad peněženku? Nebo pas? To by snad byl jediný důvod, pro který by se ta anabáze s vracením se po dálnici dala uskutečnit. Ale kde! Drahá paní nevěřila radám zkušených řidičů a koupila si video. Tedy video… Stalo se jí přesně to, co říkali řidiči. Na parkovišti jí ho někdo nabídl za super cenu. Odvedl jí někam k dodávce, kde jí ho ukázal, před ní zabalil do krabice, dal do tašky a předal. Co by se tak asi mohlo stát? Dobře viděla, že jí předává tašku s krabicí, ve které je video, které právě viděla. Když si pak sedla do autobusu, hned se na tu krásu chtěla podívat. Jaké bylo její překvapení, že z krabice vytáhla…jen překližkovou maketu! Všechny tedy zburcovala, že takhle to nejde, že musí zpátky a vyřídit to, že chce zpátky peníze. Po delším dohadování nakonec přesvědčila řidiče, a vlastně nás všechny, že to není na parkoviště zase tak daleko, ať na ní počkáme a ona se synem se tam i s „videem“ vrátí.

Jak jsme na ni tak čekali, vyšli jsme ven z autobusu a stoupli si za svodidla. V příkopě jsme si všimli něčeho tmavého, vypadalo to jako…videopřehrávač! A opravdu! A ne jeden, dokonce tři! Asi se někomu stalo to samé, co té naší paní. Jen lidé v autobusu a řidiči nebyli tak vstřícní, aby ho nechali jít zpátky na parkoviště věc řešit, takže nakonec ten „super nákup“ skončil v příkopě. Museli jsme se tomu smát, i když to bylo spíš k pláči. Nakonec si jednu maketu vzal řidič. Když mu prý lidé nevěří, tak jim bude rovnou ukazovat, co si mohou na parkovišti za své těžce ušetřené peníze nakoupit.

A jak to dopadlo s tou naší paní? Přišla asi po hodině, celá šťastná. Překupníci jí totiž ochotně vyměnili videopřehrávač….za zlatý řetízek! Asi už tušíte, jak to bylo dál…. Autobus se rozjel a po několika kilometrech se paní opět dožadovala zastavení. Zjistila totiž, že se nejedná o zlato, že se zlatá barva už odlupuje. Tentokrát řidič ani nezpomalil…