Na Vánoce nesmí být nikdo sám. A být ve dvou, to je jako být sám

11. 05. 2019 16:53:04
Tak v tomhle jsem úplná Italka. Vlastně v posledních letech moc neřeším rodinné oslavy narozenin, hlavně ne těch mých, ty radši oslavím v hospůdce s kamarády. Ale na Vánoce, na Vánoce chci mít kolem sebe co nejvíc lidí.

Nevím, možná se ve mně projevují mé kořeny. Moje prababička, tedy maminka babičky z taťkovy strany, byla Francouzka. Moc o téhle části příbuzenstva nevím, vlastně jen to, že babička žila do svých 6 let ve Francii v Cherbourgu. A taky jména jejích rodičů a místo narození, jinak nic. No a prababička pocházela z Marseille. Myslím, že nějaká část mých kořenů míří až do Afriky, protože babička neměla až do téměř osmdesáti let žádné šedivé vlasy. A mě občas vyroste v jednom místě úplně černý, kudrnatý a placatý vlas. Takový, řekla bych, africký.

Myslím, že čím jedete v Evropě jižněji, tím drží rodiny více pohromadě. Bude to i tím, že moc necestují a berou si někoho z blízkého okolí. A když už vycestují, tak většinou hodně daleko a na hodně dlouho. Obvykle někam do severní Ameriky. Když se pak mají setkat při nějaké oslavě, nemusí řešit, kdo kde bude spát, vrátí se domů. A ti z daleka jen řeší, u koho budou spát, protože by je chtěl hostit každý.

Nezapomenu na mé první Vánoce na jihu Itálie. On to tedy úplný jih nebyl, kraj Lazio je něco jako náš Středočeský kraj. Jako prsten obepíná Řím. A já jsem žila v té jeho nejjižnější části, kousek od hranicí s Kampánií, tedy kraje s Neapolí. Každopádně už je to oblast, ve které drží rodiny pevně pohromadě. A když mluvím o rodině, nemyslím tím jen rodiče a sourozence, ale i tety, strýce, bratrance a sestřenice. Hodně bratranců a hodně sestřenic. Oblast, kde být ve dvou je to samé, jako být sám. Na Vánoce něco nepřípustného.

S přítelem jsme byli pozvaní k jeho sestře, u níž žila i maminka. Italské Vánoce, to je hlavně hodně jídla. Začíná se jíst 24. prosince večer, to ale ještě nejsou skutečné Vánoce, ale pouze předvečer. Ani dárky se nedávají, ty až 25. prosince ráno. Hlavní oslava je oběd 25., který se většinou postupně protáhne až do večeře. Aby se 26. pokračovalo. To už většinou každý říká, že si dá jen „tortellini in brodo“, tedy čistý vývar s těstovinovými taštičkami, většinou plněnými masem, posypaný nastrouhaným sýrem. Italské jídlo pro nemocné. A pro přežrané. Málokdo ale zůstane u vývaru, většinou se dojídají zbytky z předchozího dne.

Neznalá zvyklostí (tedy ne ohledně toho, že se bude jíst v jednom kuse, ale ohledně počtu a složení strávníků) jsem si myslela, že se nás u stolu sejde osm. Přítelova sestra s rodinou, maminka, přítelův bratr a já s přítelem. Nakonec nás bylo deset, protože jakási sestřenice přes několik kolen by bývala zůstala doma sama s manželem, a to přeci nejde. Jen mi bylo divné, proč jsou přes celý dlouhý obývací pokoj stoly a všechny židle, když nás tolik není. Tak tomu ale bylo jen na začátku. Protože sváteční večeře, to není jen o jídle, i když kolem jídla se všechno točí. Jídlo je vlastně takový spojovací prvek. Důvod, proč nikam nespěchat, ale v klidu sedět kolem stolu a povídat si. Po příštích asi tak 52 hodin, s přestávkou na spánek a lehčí snídani, než zase zasednete ke stolu k obědu.

A jak tak sedíte a povídáte si, občas se někdo nový objeví ve dveřích. Na zvonek zvonit nemusí, dveře mají zvenku kliku a nejsou zamčené. To proto, aby paní domu nemusela vstávat zbytečně ke dveřím, když už vstává, aby z kuchyně přinesla další dobroty. Nově příchozí obvykle všechny obejdou a popřejí všem hezké svátky. To alespoň poprvé, když tam přijdou podruhé, potřetí nebo i počtvrté, už je popřejí jen těm, které ještě během svátků neviděli, třeba u nějakého jiného příbuzného. Takhle se během těch tří dnů prostřídá celé příbuzenstvo a taky známí a přátelé. Někdo nový přijde, něco pojí, popovídá si, aby zase odešel a navštívil někoho jiného a jeho místo zaujal někdo jiný.

Dalo by se říci, že se o Vánocích dělí lidé na dva druhy. Na ty, kteří mají velký dům, který se stává centrem setkání, a ty, kteří mají malý dům a svátky tráví „na cestách“. Já jsem se jako blízká skoropříbuzná ocitla v té první skupině, která to má trošku náročnější, protože vaří. Ale většinou příchozí nechodí s prázdnýma rukama, takže o jídlo není nouze. Navíc nikdo nenechá paní domu na holičkách a všichni pomáhají, aby to vánoční hodování proběhlo v klidu a pohodě a paní domu se nestrhala. Sice to je na úkor stylu, protože se jí z plastových talířů a pije z plastových kelímků, aby se nemuselo pořád mýt nádobí. Ale v té chvíli mi to tak nějak bylo jedno. S radostí jsem vyměnila porcelán v úzkém kruhu rodinném za plast mezi vánočními poutníky. A přiznám se, že mi ty hodně zvláštní Vánoce plné lidí trošku chybí. Ale jedna věc mi zůstala a na té si trvám. Být na Vánoce ve dvou, to je stejné, jako být sám.

Autor: Klára Žejdlová | sobota 11.5.2019 16:53 | karma článku: 16.52 | přečteno: 696x

Další články blogera

Klára Žejdlová

Lodičkou po neapolském zálivu za chovateli slávek

Přiznám se, že občas využívám (ale nezneužívám) toho, že jsem žena. Někdy mi to totiž pomůže dostat se někam, kam bych se jen tak nedostala. Třeba k chovatelům slávek v neapolském zálivu.

2.8.2019 v 18:23 | Karma článku: 11.99 | Přečteno: 252 | Diskuse

Klára Žejdlová

Kam až může vést pověrčivost aneb když po černé kočce auto nejede

Italové jsou opravdu pověrčivým národem. Jsou tak pověrčiví, že mi nad tím občas rozum zůstává stát. Takové to české tvrzení, že rozbité zrcadlo znamená sedm let neštěstí (a tím to končí), je jen slabým odvarem.

15.7.2019 v 15:54 | Karma článku: 17.58 | Přečteno: 589 | Diskuse

Klára Žejdlová

Co na těch Italech vlastně vidíš?

Tak tuhle otázku jsem dostala snad už tisíckrát. A je asi jasné, že tu nejde o italský národ, ale jen o jeho jednu část, totiž o muže.

3.6.2019 v 23:07 | Karma článku: 25.63 | Přečteno: 1053 | Diskuse

Klára Žejdlová

Dlouhé fronty na hranicích a „videa“ v příkopu, aneb mé první seznámení se s Itálií

Má láska k Itálii trvá už dlouho, téměř 30 let. Byla jsem totiž součástí té první vlny Čechů, kteří se hned po otevření hranic v roce 1990 vydali do Itálie k moři. No, do Itálie...jako tisíce dalších do Bibione.

21.5.2019 v 13:43 | Karma článku: 32.49 | Přečteno: 3497 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Aneta Toboříková

Opravářkou motorek

O tom, jak jsem zase jednou měla štěstí a mohla jsem se na týden stát opravářkou motorek :-) aneb první z mnohých týdnů v Asunción

16.10.2019 v 9:50 | Karma článku: 7.42 | Přečteno: 117 | Diskuse

Tomáš Flaška

Z Regensburgu do Prahy na kole, při super počasí

Tradiční podzimní cyklovyjížďka. Plánovaná několik měsíců dopředu. To nikdo nemohl tušit jak krásně vyjde počasí. Tentokrát tři účastníci a nádherný prodloužený víkend před námi.

16.10.2019 v 8:52 | Karma článku: 6.65 | Přečteno: 140 | Diskuse

Aneta Toboříková

Setkání s Juanovou rodinou

O tom, že jsem konečně blíž pochopila Juanovu situaci a seznámila jsem jsem se s jeho rodinou, která mi představila zase jinou část Paraguayské společnosti.

15.10.2019 v 9:20 | Karma článku: 10.60 | Přečteno: 219 | Diskuse

Aneta Toboříková

Ze Ciudad del Este do Encarnacion

Druhá návštěva servisu, která stejně moc nepomohla. Cesta až do Encarnación. A pyšně dodám, že Juan přežil i tyto dny a to navzdory tomu, že se bláhově rozhodl cestovat zrovna se mnou.

14.10.2019 v 9:37 | Karma článku: 9.07 | Přečteno: 179 | Diskuse

Martin Braun

Mýtus jménem USA

Občas zde na blogu narazím na cestopisy, či zážitky těch, co do USA přijeli na návštěvu, nebo těch co zde žijí. Některé autorky čtu velice rád, u některých místy kroutím nechápavě hlavou a některé považuji za novodobé Anderseny.

14.10.2019 v 0:03 | Karma článku: 25.86 | Přečteno: 1450 | Diskuse
Počet článků 24 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1172

Tlumočnice a překladatelka, ale také kreativec a milovnice Itálie a italské kuchyně.

Najdete na iDNES.cz