Vánoční blog: Dárek z Kalábrie

Moje prababička prý na Vánoce dávala na stůl o talíř navíc, neboť hostila jednoho místního samotáře. U nás se prázdný talíř na stůl nedává, ale pokud je třeba, stačí ho přidat. Klidně i dva.

Psal se rok 1999. Od listopadu jsem byla v Itálii, neboť jsem si dělala v Benátkách na univerzitě kurs italštiny. Sice jsem ještě pomáhala v jednom obchodě a za normálních okolností bych asi domů nejela, ale byl to velice speciální rok, neboť taťka oslavoval padesátiny. Vánoční dítko, narodil se 25. prosince. Musela jsem se domů vrátit, i kdybych těch 800 km měla jít pěšky.

No, pěšky jsem nemusela, ale bylo to cestování. Jelikož jsem mohla odjet až 22. prosince, musela jsem místo do Prahy jet autobusem do Brna a pak složitě přes Hradec Králové až domů do Bydžova. Ale co by člověk pro to neudělal. Takže jsem si našla všechny spoje, abych měla jistotu, že se domů dostanu. Do Čech jsem totiž dorazila 23. prosince, den před Vánoci, kdy už spousta spojů nejezdila.

No a co čert nechtěl, autobus z Itálie měl zpoždění. Což znamenalo, že jsem nestihla navazující spoje. V Brně na Zvonařce bylo jak v mraveništi, všichni se chtěli dostat na Vánoce domů. Takže jsem se rovnou šla postavit do fronty u informací. Už byla téměř řada na mě, když se dva mladí Italové s kytarou stojící přede mnou snaží získat informaci, jak se dostat…do Bydžova! Nevěřila jsem svým uším!

Nakonec jsme cestovali společně. Snad se ostatní lidé v autobuse moc nezlobili – sedli jsme si až dozadu a oni rovnou vytáhli kytaru a začali zpívat italské hity.

V Bydžově se prý měli ubytovat v ubytovně střední školy, v té době tam totiž nebyl žádný hotel. Bylo mi to divné, jelikož o svátcích bývá ubytovna zavřená. Bohužel jsem se nemýlila. Jenže ti Italové se měli ubytovat a pak by se s nimi spojila Češka, která chodila s jejich kamarádem. Neměli ani její číslo, ani celé jméno. Znali jen křestní – Petra. Hned mě napadla má kamarádka Petra, která chodila s Italem z Kalábrie. Navíc bydlela za rohem. Takže jsme k ní hned došli. Bohužel nebyla v Čechách a ani to nebyla ta správná Petra. Její otec ale znal naštěstí jinou Petru, která také chodila s Italem z Kalábrie. Takže hurá za ní do vedlejší vesnice!

Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme našli dům, kde bydlela! Otevřel nám její otec s tím, že...je Petra v Kalábrii! Odjela den předtím a s přítelem jaksi zapomněli říci kamarádům, že se Vánoce v Čechách ruší…. Tak si to tu užijte a nashle, starejte se. No přeci je nenecháme na ulici! Od tatínka Petry vyzvedli Italové demižón italského červeného, který si poslali předem, prý si ho oni nezaslouží, a zpátky k nám. Ti dva lidé navíc nás přeci nezabijí!

Uvolnila jsem jim svůj pokoj, těch pár dní můžu přespat na gauči. V tu chvíli to byli snad nejšťastnější lidé na světě. Prý kamarád se na ně vykašle, ale cizí lidé je vezmou domů. Nevím, je to snad tak zvláštní? Když můžu, v nouzi pomůžu.

Druhý den hned od rána pomáhali s přípravou večeře. Asi se hodně divili, když se bramborový salát míchal rukama přímo ve dřezu. Ale žádná jiná dostatečně velká mísa nebyla, tak co? Večeře pak byla moc příjemná, povídali jsme si o vánočních zvycích, o našich rodinách, nevděčných kamarádech a hodných cizích lidech. Ani jsme ten rok neviděli vánoční pohádku. Čekalo se jen na půlnoc, abychom mohli pogratulovat taťkovi. Oni sice žádný dárek neměli, ovšem dali ten nejkrásnější  - úžasný večer, nebo spíš noc, protože spát se šlo opravdu až k ránu. Po večeři vytáhli kytaru a už se jen zpívalo. Jedna italská, jedna česká, trošku dobrého vínka. Dostali jsme se až k hymnám. Dodnes taťka vzpomíná, jak měli Italové slzy v očích, když zpívali tu svoji.

Druhý den byl vlastně Vánocemi pro Italy, neboť je slaví 25. prosince. Chtěli nám udělat něco typicky italského, tedy těstoviny. A když už těstoviny, tak doma dělané. Nejdřív jsem nechápala, proč chtějí tak nutně jehlici na pletení. Pak jsem ale pochopila, neboť mě naučili dělat trofie. Nejdřív z těsta vyváleli spoustu dlouhých tenkých hádků, které nakonec natočili na jehlici. Styděla jsem se před nimi, jak jsem nemotorná, protože jim to šlo od ruky, jako by je dělali každý den. No a k italským těstovinám patří i italský tanec, takže nás po večeři učili tarantelu. Ne pavouka, tanec.  Teda učili, snažili se naučit. Asi na to musí být člověk narozený v Kalábrii, protože ten mezikrok jsem se pořád nemohla naučit. A neumím ho dodnes.

Když nakonec 27. prosince odjížděli, bylo nám to všem moc líto. Tak nečekaní a tak milí vánoční hosté. A nejkrásnější dárek k taťkovým padesátinám. Děkuju vám, Italové.