Nemusíte mluvit, perníčky řeknou vše

Nebo spíš jejich vůně. Kdo ji zná, ten se nesplete. U nás doma se perníčky pekly snad odjakživa. Vánoce bez jejich vůně a zdobení by nebyly Vánocemi. Nikde na světě. Takže stejně, jako jsem to dělala, když jsem byla malá, i v Itálii se v půlce listopadu doma rozvoní perníčky.

Všichni už si tak nějak zvykli na to, že k Vánocům ode mne dostanou tác českého domácího cukroví a něco speciálního perníčkového. Jeden rok malý betlém, druhý stromeček, pak zase chaloupku. 

Když jsem se před dvěma lety poprvé účastnila místních předvánočních trhů, perníčky nemohly chybět. A i když jsem všechny chaloupky, stromečky a betlémky zabalila do celofánu, celým hradem se nesla vůně českých Vánoc.

Na hradě se nejen účastním předvánočních trhů, ale dělám i průvodkyni. V zimě tedy spíš jen sedím u vchodu, protože moc lidí tam nechodí. Přeci jen musí vyjít k hradu po kluzké dlažbě a do kopce, a to se nikomu moc nechce. I proto jsem tenkrát byla překvapená, když se jeden čtvrtek odpoledne otevřely dveře a přišel návštěvník. Bylo to v prosinci, takže uvnitř bylo vše připravené na trhy, ovšem bez prodávajících, ti tam byli jen v neděli.  Takže jsem pánovi prodala lístek a šla ho po hradě provést. Hned jsem zjistila, že to není "čistý" Ital, podle přízvuku a mluvy jsem ho odhadla na Itala z Tyrolska. Ale neptala jsem se, odkud je. Za chvíli jsem to zjistila i bez dotazu.

To v okamžiku, kdy jsme vyjeli do druhého patra, kde byl i můj stánek s perníčky. Pán najednou zavětřil a povídá (italsky samozřejmě): "Tady to voní jako u nás doma o Vánocích." Ale perníčky přeci voní v Čechách! Takže jsem se ho hned zeptala, odkud je. A nemýlila jsem se, byl to Čech jako poleno! Museli jsme se oba smát, protože kdybych se bývala zeptala rovnou, nemusela jsem mu historii hradu vykládat italsky, ale rovnou česky. Tenkrát měl pán dostat medaili, byl to první Čech, který navštívil hrad! A navíc zástupce Turistických známek! Italové bohužel marketingu moc nerozumí, takže známku udělat nechtěli, i když už v okolí jsou další, takže by lidé určitě přišli... No ale co se dá dělat...

Jenže má "perníčková" překvapení ten rok ještě neměla skončit... Hned v neděli poté stojím u mého stánku a pozoruju návštěvníky. Najednou se mi zdálo, že slyším češtinu! Ale před mým stánkem byl pouze nějaký pán, co vypadal spíš na Angličana. A s ním jeho dvě dcery, krásné černošky. Napnula jsem tedy uši - a opravdu! Ty dvě černošky se mezi sebou bavily česky!  Takže jsem se rovnou zeptala, odkud jsou. Z Itri, tedy místní! A já o tom ani nevěděla, že tam nejsem jediná Češka! Udělalo mi to ohromnou radost.

Od té chvíle, když třeba přemýšlím, jestli se mi vůbec chce, patlat se s perníčkama a jejich zdobením, vzpomenu si, jak jsou užitečné. Nebýt jich, nezjistila bych, že ten pán byl Čech. A dodnes bych si myslela, že jsem jediná Češka žijící v mém městečku. Perníčky, děkuju vám. A slibuju, že bez vás Vánoce nikdy nebudou.