O italském slovníku, který neexistuje

Italština je krásný jazyk. Navíc lehký na naučení se. Teda alespoň ten základ nutný pro dorozumění se, protože spisovná italština má víc slovesných časů než angličtina a i samotní Italové mají s jejím ovládnutím problémy. Není ale moc vhodná pro paraplegiky. Protože k základním výrazům patří automaticky i gestikulace. A i ten, kdo normálně negestikuluje najednou začne. Prostě je to součástí jazyka. I když slovník gest budete jen těžko schánět.

Italové jsou družný národ a potěší je, když vidí někoho, kdo se italsky sice naučil říct jen dobrý den, jak se máte, mám hlad a mám žízeň, ale taaak moc se snaží, aby mu porozuměli. Většinou si neuvědomí, že ten turista se opravdu naučil jen pár věcí, názvy ovoce a zeleniny už ne, na ty může ukázat prstem. Vidíte, já to říkala hned, že gestikulace je nezbytnou součástí italského jazyka. Ale zpátky k Italovi. Pokud čirou náhodou nenarazíte na někoho zcestovalého, který se již určitě ocitl ve stejné situaci a chápe vaši neznalost jazyka, spustí na vás tak rychle, že najednou zapomenete i česky. V tomto případě se nesnažte rozumět, protože ten Ital nejspíš nemluví ani italsky, ale nějakým místním nářečím. Takže byste mu nerozuměli, ani kdybyste mluvili perfektně italsky. Asi jako když Pražák zamíří na Hanou.

Jak se v tu chvíli zachovat? Jsou dvě možnosti. Jedna je obrnit se trpělivostí, počkat, až Ital domluví a pak mu pomalu a hezky nahlas několikrát zopakovat „Non capisco. Non parlo italiano.“ Možná, že to pochopí a také začne gestikulovat. To máte vyhráno. Pokud nepochopí a bude se vám stejně snažit pomoci, asi opět začne rychle mluvit. Pro něj to bude o něco pomaleji, než předtím, což vy ale stejně ani nepostřehnete. Takže znovu zopakujte „Non capisco. Non parlo italiano.“, možná bude nutné tento postup několikrát opakovat. Ve vhodný okamžik se přitom snažte přejít ke gestikulaci. Když ani na to Ital nereaguje, zatvařte se, že jste to pochopili, rychle poděkujte a nenápadně se vytraťte. Jestli tedy nechcete trávit několik příštích hodin snahou pochopit, cože to ten Ital vlastně říká.

Druhá možnost chce trochu odvahy. Někdy pomůže i sklenka vína. K tomuto řešení je možné se přiklonit především tehdy, jste-li s Italy u stolu. A v čem spočívá? Nejprve pozorně sledujte, jak se Italové tváří, jestli souhlasně či nesouhlasně. A pak dělejte, jako že rozumíte. Vaše slovní zásoba může být v tuto chvíli docela skromná, většinou stačí jen Sí. Sí? Sííí?!? Véro?!? (v těchto třech případech nezapomeňte pozdvihnout hlas a obočí ve znamení údivu) a Noooo! (tady je dobré svraštit čelo a zavrtět hlavou - nezapomeňte, že se nejedná o zkrácení českého souhlasného Ano, ale o NE). K tomu ještě občas pokývněte hlavou na výraz souhlasu a nikdy nezapomeňte sledovat ostatní, aby vaše reakce byla stejná. Jinak by totiž mohli chtít vědět, proč s nimi nesouhlasíte. S přibývajícím časem a rozlitým vínem nejspíše ještě rozšíříte svoji slovní zásobu o několik nadávek a prokletí, pravděpodobně v místím dialektu.

Když už jsme u italského No, tedy „ne“, tak ještě jedna kuriozita. Nedivte se, když se na vás Italové budou občas dívat jako na Bulhara. Když vás totiž slyší mluvit česky, tak pro ně sice nesouhlasíte, ale přitom kýváte hlavou na znamení souhlasu. Jedině snad, že by jste se odnaučili říkat nooo a aspoň v Itálii používali spisovné ano.