Jepičí život Václava Havla

Že si to nemyslíte, že jeho život vše, jenom ne jepičí? Dovolte mi, abych vás přesvědčila o opaku.

Infiorata 2012Klára Žejdlová

Je sobota 9. června 2012, něco kolem sedmé hodiny večer.  V okolí jedné z ulic ve středu italského městečka Itri (leží asi 120 km jižně od Říma) je živo. Z ulice byla už odpoledne „vyhnána“ všechna auta, před pár týdny jí dokonce dali krásný, hladký asfaltový povrch. K radosti dětí, které měly alespoň na jeden večer místo, kde si mohou v klidu pojezdit na kole a na bruslích, ale především nás. Koho? Nás všech, jež tuto ulici zítra přetvoříme v barevný koberec.

Jsme totiž účastníky jedné z nádherných italských tradic, takzvané Infioraty. Ve svátek Božího těla se jedna z ulic města (ale jinde třeba i celý historický střed) promění nejprve ve velikánské mraveniště, poté v rozkvetlou louku, k večeru v kostel pod širým nebem a nakonec v noci ve smetiště, které je třeba rychle uklidit. To, co vidí návštěvníci, tedy práci stovky lidí od ranních hodin končící kolem poledního, je však jen špička ledovce. Na Infioratě se začíná pracovat…vlastně už den po jejím ukončení.

 Většinou se již při tvorbě obrazu honí hlavou nápady na nový, ten na příští rok. Každý má k dispozici plochu 7 x 4 metry, kterou je třeba celou nějak zaplnit. Není to zase tak jednoduché, protože obrazy jsou tvořené živými květy. Tedy spíše tím, co z květů zbude. To je ten spodek ledovce, který téměř nikdo nevidí. Asi tak týden před samotným svátkem totiž přivezou několik kamiónů živých květin, které je třeba roztřídit a připravit. Oddělují se okvětní lístky, středy květů, kalichy, listy. Vše je potřeba roztřídit podle barev, rozstříhat na menší kousky a odvézt do tělocvičny, kde je vše rozděleno podle jednotlivých obrazů. Po celý týden jsou po městě vidět vozíky s květinami, protože pomáhá opravdu každý, od batolat po babičky, a květiny na stříhání a pak krabice s roztříděnými částmi je třeba nějak přesunout. Téměř před každým obchodem v okolí ulice, kde bude Infiorata, sedí prodavačky na židli a stříhají a stříhají. Pak třeba něco prodají, půjčí nůžky zákazníkům a ti si také trošku postříhají. A pak budou moci říci: „Letos jsem i já pomáhal.“

Aby bylo možné určit, jaké barvy květů je třeba objednat, odevzdávají se návrhy obrazů již koncem března. Jelikož je zájemců o tvorbu obrazů více, než míst (na hlavní ulici je 21 obrazů, dalších 5 a celá jedna ulička ještě v okolí), musí vybrat organizátoři ty nejlepší. Asi nejtěžší úkol pak mají při výběru obrazů dětí ze školy, neboť se někdy zdá, že snad mají jeden speciální předmět zvaný „Infiorata a návrh obrazu“, tak jsou krásné.

Obrazy jsou tedy vybrány, správné barvy květů objednány a nastříhány, ulice nově vyasfaltovaná, jde se do finále. Organizátoři nejprve v sobotu večer vyměří a nakreslí na ulici obrysy obrazů. Většina účastníků si své návrhy zvětšila doma na balicí papír, takže přijdou až ráno. Nevědí totiž, o jaký zážitek přicházejí.

Já jsem se rozhodla, že obraz nakreslím přímo na ulici. Alespoň trošku prodloužím ten opravdu jepičí život květinového obrazu – nákres mého loňského Pražského Jezulátka vydržel na ulici až do Vánoc. V tuto chvíli oceňuji, že mě děda s mamkou již jako malou naučili zvětšovat obrázky, i když nikdy ne o tolik – z velikosti 16 x 28 cm na 4 x 7 m… Začínám klasickou mřížkou a pouštím se pomalu do portrétu. Ano, letos žádné Pražské Jezulátko, žádný Jan Nepomucký, jenž byl původně v plánu. Smrt Václava Havla, kterého si celá naše rodina velice vážila, mne dovedla k odvážnému kroku – i když jde o křesťanskou tradici, pocta našemu prvnímu postkomunistickému prezidentovi je pro mě důležitější. A organizátoři s tím navíc i souhlasili. Mezitím si mamka všímá skupinky dětí, tak kolem 10 let, které nějak nevědí, jak se zabavit. I když neumí ani slovo italsky (mamka, ne ty děti), vezme křídu, nakreslí jim panáka a učí je ho skákat. Samozřejmě, že všechno vysvětluje česky. Ale to vůbec nevadí, protože ty děti se to nakonec naučily. Řekla bych, že asi poprvé v životě skákaly panáka – a vydržely u toho opravdu hodně dlouho.

Ale zpátky k práci. K práci, u které nejsem nikdy sama. Protože kromě pomáhajících rodičů se kolem rozšiřuje skupinka postávajících, jež sledují, co to vlastně bude. Takže kromě práce je třeba i vysvětlovat. Kdo, jak a proč. Jak tak pomalu vzniká celý portrét, blíží se půlnoc. Což je hodina, kdy se Italové vrací domů z večeře v restauracích a pizzeriích. A hodina, kterou miluji. Protože už dokončuji moji práci a mohu v klidu vysvětlovat a poslouchat pochvalné komentáře kolemjdoucích. Ne každý jim předem ukáže, co vlastně ráno bude dělat.

Ano, ráno. Budíček máme v pět, protože v šest hodin nám otevřou tělocvičnu, abychom si mohli vyzvednout pro nás připravené květiny. Je velice důležité být tam hned při otevření. Ne vždycky totiž organizátoři správně odhadnou potřebu barev. Jelikož ne vždy jim kamion přiveze přesně to, co je potřeba, je třeba improvizovat. A když přijdete hned brzy ráno a zjistíte, co vám nevyhovuje, můžete improvizovat hned v tělocvičně a v klidu. Vždycky je totiž nějaká ta krabice navíc a třeba se zrovna hodí vám. Já mám navíc po minulých Infiorátách, kterých jsem se zúčastnila, očko u organizátorů. Neboť vědí, že si nevymýšlím a snažím se květinami šetřit, takže mně s výměnou ochotně pomůžou. Během práce totiž téměř nikdy nemusím chodit po okolních obrazech shánět krabičku červených růží nebo sáček kafe. Naopak jsem ta, které většinou zbude a dává ostatním.

Takže, krabice s květinami jsou na místě, je čas začít. Jsme zatím jen opravdu malá česká enkláva, jen mí rodiče a já, zato hodně pracovitá a dobře organizovaná. Já začínám s obrysy portrétu, které se dělají z kafe. Další úkol obyvatel, nebo spíš živnostníků, Itri. Již od jara totiž všechny bary schovávají použité kafe (naštěstí ho Italové vypijí opravdu hodně), které se pak suší a skladuje. Je to to nejlepší, co může na obrysy být. Taťka se pouští do české vlajky, mamka začíná s nápisem (protože portrét Havla bez jeho krásného motta, že „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, by byl neúplný). Nezdá se to, ale je to pěkná piplačka. Mě navíc čeká opravdu těžký úkol, totiž vyplnit tvář rýží (na portréty je lepší, nežli květiny, a pořád je to příroda) a poté vše vystínovat kafem. Vždycky jsem měla s portréty problém, navíc dělat takhle veřejně Havla…nezávidím si to. Ale vymyslela jsem si to sama (vlastně taťka a já souhlasila), tak žádné výmluvy. Je to ale milá práce, kolemjdoucí se zastavují, obdivují, diskutují o Havlovi (taťka se tak krásně naučil italsky vysvětlit, kdo to je a proč ho děláme), občas nás organizátoři svlaží studenou vodou. To není kvůli nám, ale kvůli květinám. V tom italském horku rychle schnou a odlétaly by. I proto je důležité začít brzy ráno, aby před první umělou sprškou, někdy kolem jedenácté, byla co největší část obrazu hotová, neboť na mokré květiny už nejde stoupat (na naši rýži ale naštěstí ano).

Čas utíká, práce jde pomalu od ruky. Naštěstí nám ale přišli opravdu speciální pomocníci – další Čech a jeho dvě dcery, jež žijí v Itri. Jsme krásný pracovní tým – mezi samými Italy česky mluvící skupinka, jejíž součástí jsou dvě krásné černošky (dcery onoho Čecha). Pak se divte, že občas Česko zařadí do Afriky!

Kolem jedenácté se na Infioratu přijel podívat i místní biskup. Obchází všechny obrazy, popovídá si s tvůrci, požehná obrazu. Havel se moc líbí. Vše je samozřejmě zdokumentováno i televizí, která dělá rozhovory s účastníky. Původně jsem si myslela, že by letos mohla mluvit mamka, ale asi by jí Italové nerozuměli. Tak šup před kameru a neudělat ostudu!

Krátce po poledni je náš obraz hotový. Je čas zajít na zmrzlinu, pod sprchu, chvíli odpočinout a pak zpátky do města. Naštěstí nebyl vítr, takže obraz nerozfoukal (i to se může stát), je potřeba jen pár malých oprav. Máme štěstí, neboť pán bydlící v domě nad naším obrazem nás pozval na svůj balkón. Aspoň náš výtvor uvidíme hezky z výšky. Další z krásných tradic – lidé bydlící v ulici otevřou své domy, aby se i ostatní mohli na tu nádheru podívat shora.

Po sedmé hodině přichází do ulice procesí, které mezitím obešlo celé město. Farář řekne krátkou mši a poté projde s Božím tělem celou ulicí, přes všechny obrazy. Svátek je u konce, lidé se pomalu rozcházejí. Nejprve ale znovu projdou celou ulici, aby si obrazy v klidu prohlédli, než je v noci zametací stroje odstraní. Jepičí život Václava Havla je u konce.

Ráda bych tímto ještě jednou poděkovala paní Dagmar Havlové, že nám k tomuto našemu malému dílku dala povolení. Snad jsme neudělali ostudu.